McKenzie metoda

McKenzie metoda Mechanické Diagnostiky a Terapie  je mezinárodně uznávaná metoda vyšetření a léčby bolesti páteře a periferních kloubů, vynalezená novozélandským fyzioterapeutem Robinem McKenziem. Celosvětově je hojně používána již více než 30 let.

MDT terapeuti jsou trénováni pro vyšetření a diagnostiku všech oblastí muskuloskeletálního systému. Hodnocení dle MDT je tedy vhodné u všech problémů páteře, periferních kloubů nebo svalů.

V MDT Vám terapeut nejprve odebere detailní anamnézu, která je zaměřena na chování a výskyt vašich symptomů. Budete požádáni vykonat určité pohyby a setrvat v některých pozicích. Největší rozdíl od ostatních léčebných metod tkví v tom, že budete požádáni vykonat sérii pohybů, nebudete tedy pohyb dělat pouze jednou, ale opakovaně v sérii. Reakce vašich obtíží a změna rozsahu pohybu vzniklá na odpověď opakování pohybů, poskytne terapeutovi informaci o tom, jak může váš problém kategorizovat.

McKenzie metoda je soubor cviků, technik, které podporují regeneraci a zotavení páteře, může také pomoci zmírnit symptomy výhřezu ploténky a problémy zejména s bolestmi při sezení. Při použití této metody si můžete pomoci rychlejším pokrokem léčby kýly ploténky a snížit bolesti v krku a dolní části zad. Terapie je cílená, řeší příčinu, ne důsledek a pomáhá v krátkém čase určit příčinu bolestí.

Terapie je založena na aktivním přístupu pacienta a smyslem terapie je naučit pacienta preventivní opatření, které předcházejí bolesti. McKenzie metoda je jednou z nejvíce vědecky podložených metod v oblasti fyzioterapie v současnosti. Na základě pohybového testu, kineziologického vyšetření a podrobné anamnézy se stanoví diagnóza a určí se, zda je tato terapie vhodná pro pacienta nebo ne.

V rámci terapie pacient cvičí obvykle jen jeden cvik několikrát za den a dodržuje pokyny běžných denních aktivit, které jsou doporučeny pro usnadnění denních činností, např. jak sedět, stát, vstávat, spát, aby se bolestivé příznaky neprovokovali. Terapeut naučí klienta daný cvik, který je zvolen právě proto, aby ovlivnil pacientovy bolesti, co do snížení až úplného odstranění většiny příznaků. Počet jednotlivých terapií závisí na vlastní spolupráci pacienta a stupni postižení.

Po cíleném vyšetření se přistupuje k terapii, jejímž základním smyslem je hledání takového pohybu nebo polohy, která způsobuje úlevu příznaků a vede k takzvanému fenoménu centralizace. Takový pohyb je pak použit i v léčbě pacienta. Důležitá je zejména spolupráce pacienta a jeho ochota poslechnout rady terapeuta. Tento prvek dobré spolupráce je při metodice Robina McKenzie zvlášť důležitý, a proto nespolupracující, nespokojení a motivovaní pacienti nebudou moci nikdy z této metody dostatečně profitovat.
Zejména na začátku je třeba provádět cvičení pod častým dozorem terapeuta, proto je obvykle nutné znovu navštívit fyzioterapeuta už další den. Avšak při dobré spolupráci a nekomplikovaném průběhu se mohou vyřešit i roky trvající obtíže s páteří již během čtyř terapií. I proto je tato metoda považována za jednu z nejefektivnějších způsobů léčení potíží s páteří. Cvičení je třeba provádět minimálně dva měsíce po odeznění bolesti. (www.mckenzieinstitute.org)
 

Metoda R. Brunkow

Metoda R. Brunkowové vychází z vývojové kineziologie a je založena na správném postavení akrálních částí horních a dolních končetin (ruce a nohy), díky kterému dochází k cílené aktivaci diagonálních svalových řetězců.Zakladatelka metodu vyvíjela od roku 1965, vycházela přitom z vlastních zkušeností souvisejících s následky úrazu. V současnosti se metoda využívá nejen u poúrazových stavů, ale i u funkčních poruch pohybového aparátu, u postižení centrálního nervového systému u skolióz, při dysfunkcích v oblasti pánevního dna a také jako prevence vadného držení těla. Cviky jsou aktivní, začíná se od nižších poloh, postupně se zvyšuje obtížnost a cílem je co nejdříve dosáhnout co možná nejvyššího stupně vertikalizace. Pro tuto terapii je nutná alespoň částečná spolupráce pacienta, motorické učení si klade určité nároky na pozornost a pohybovou představivost. Díky výdrži v jednotlivých pozicích může docházet ke zvýšené statické zátěži, metoda proto není příliš vhodná pro akutní bolestivé stavy, pacienty s kardiovaskulární insuficiencí nebo dekompenzovanou arteriální hypertenzí.

Základním principem je princip opory a postavení aker vůči trupu a hlavě a závislosti motorické aktivity na tomto nastavení. Díky aktivnímu zapojení svalových řetězců dochází k napřímení trupu a může následovat pohyb. Opěrný bod může být reálný i virtuální, jeho vytvoření je nezbytné pro zapojení svalových řetězců. Systém vzpěrných cvičení, které metoda R. Brunkow zahrnuje, umožňuje zlepšení funkce oslabených a stabilizačních svalových skupin.  Jednotlivé cviky obsahují atitudy motorického vývoje dítěte.

Z metody Brunkow vychází i akrální koaktivační terapie (ACT) – metoda, kterou rozpracovala I. Palaščáková Špringrová  a která obohacuje vybrané principy Brunkow o současné vědecké poznatky v oblasti neurofyziologie a psychofyziologie. Metoda je využívána jako prevence a funkční rehabilitační trénink pohybových vzorů.

SM systém

Metoda "SM systém" neboli "Stabilizační a Mobilizační Systém" se opírá o 39let postupného vývoje a 34 let klinických zkušeností s tímto cvičením u pacientů s bolestmi páteře v bederní, hrudní i krční oblasti, u pacientů s akutním výhřezem ploténky a u skoliózy.

Cvičení je vhodné pro jakoukoliv věkovou skupinu od 5 let do 100 let – děti, ženy, muži, senioři, těhotné, nevrcholové i vrcholové sportovce. SM systém je vhodný pro lidi s problémy bolesti zad nebo kteří chtějí poruchám páteře předejít. Cvičení má také velký význam u prevence a léčby poruch velkých kloubů – kloub kyčelní, kolenní a ramenní, kluby nohou a klenba nožní. Tuto metodu využívá i mnoho vrcholových sportovců jako kondiční trénink s cílem zlepšit sportovní výkon a předejít přetížení a degeneraci páteře a velkých kloubů při sportu.

Cvičení se skládá se sestavy cviků dle MUDr. Richarda Smíška, které pomáhají správně aktivovat spirální svalové řetězce a tím umožňují protahovat páteř směrem vzhůru a zajistí tak ploténkám mezi obratli dostatečný prostor pro léčbu a regeneraci. Díky špatným návykům (sedavé zaměstnání, práce na notebooku) máme spirální svalové zřetězení ochablé a zároveň velmi přetěžované vertikální svalové zřetězení, které způsobují stlačování obratlů k sobě a meziobratlové ploténky jsou namáhány.

Metoda PNF (proprioceptivní neuromuskulární facilitace)

Terapeut učí pacienta cvičení s končetinami v diagonálách, čímž dochází k aktivaci svalových smyček tak, aby došlo k aktivaci správných pohybových vzorů, zvýšení rozsahu pohybu a posílení svalové síly. K tomu se používají techniky pohybového zvratu, výdrž-relaxace, akce-relaxace…

Terapeut využívá manuální kontakt a tlak ve směru či proti směru vykonávaného pohybu, čímž ovlivňuje napětí svalů, které se mají do pohybového vzoru zapojit. Slovními pokyny umožňují klientovi se lépe soustředit na vykovávaný pohyb a zároveň hlasová stimulace ovlivňuje facilitaci či relaxaci svalových skupin zapojených do pohybového vzoru. Klient musí zrakem kontrolovat vykonávaný pohyb čímž umožňuje zpětnou kontrolu a ovlivňuje tak kvalitu prováděného pohybu.

Proprioceptivní nervosvalová facilitace se používá:

  1.  u klientů s funkčním onemocněním pohybového systému,
  2.  u neurologických onemocnění – transverzální míšní léze, periferní neuropatie, roztroušená skleróza, stav po CMP atd.
  3.  v ortopedii – pooperační a poúrazové stavy kloubů, páteře, degenerativní onemocnění kloubů, při poruchách držení těla (skolióza) atd.

Metoda ACT

Základním cílem terapie ACT je napravit naše špatné pohybové návyky pomocí motorického učení. Ačkoli je motorické učení vědomý proces (probíhá na úrovni mozkové kůry), je možné docílit opakováním cvičení jeho osvojení. Pro úspěšné zafixování nového/změněného způsobu provedení pohybu je zapotřebí četných opakování - některé studie uvádějí okolo 2000 opakování.

Sestavy cvičení metody ACT využívají poloh raného motorického vývoje, kterými jsme si všichni prošli. Během dospívání se však rozpětí a rozmanitost našich pohybových dovedností přizpůsobují našemu prostředí a jeho požadavkům - ať už negativně nebo prospěšně. Z toho důvodu je metoda ACT nejen terapeutickým nástrojem, ale zároveň obohacuje naše motorické schopnosti o tyto, často zapomenuté vzory. Během cvičení ACT jsou využívány vzpěry o akrální časti končetin - akra. Pro potřeby ACT terapie definujeme primárně dvy typy aker

 

  1. horní končetina ( od zápěstí po konečky prstů)
  2. dolní končetina (od paty až po prsty nohou)

Vzpěr o akra se provádí reálně (stůl, stěna, vlastní tělo) nebo virtuálně (imaginární překážka).

Na efektivitu cvičení má kromě vzpěru o akra vliv i jejich klenutí, které je potřeba udržet v průběhu cvičení. Neudržení klenby v průběhu vzpěru se projevuje jako plochoručí (hyperextenze prstů) na rukou a plochonoží (hyperextenze prstců) na nohách.

 

Metoda ACT představuje díky svému důrazu na napřímení páteře efektivní terapii pro mnoho poruch pohybového aparátu - od častých funkčních a degenerativních stavů páteře až po velmi specifická onemocnění. Napřímení páteře dosahujeme v terapii ACT koaktivací ventrálních a dorzálních svalových řetězců, jež jsou aktivovány využitím aker v průběhu vzpěru. Správné zatížení a vzpěr o akra nastartuje pohybový vzor vedoucí k napřimování páteře. Kvalitativní korekce těchto pohybových vzorů již probíhá vědomě a výskyt motorických chyb se opakováním minimalizuje.

 

Na základě tohoto principu cvičení ACT napřimuje páteř, tonizuje zádové svaly, kompenzuje dysbalance a v důsledku stabilizuje celý pohybový aparát. Navíc, vzhledem k tomu, že vzpěrná cvičení v metodě ACT mohou aktivovat i hlubší svaly trupu, lze terapii využít i pro posílení výdechových svalů a zlepšit tak jejich funkci.

Autorkou metody na PhDr. I. Palaščáková Špringrová Ph.D. (Akrální vzpěrná cvičení pro NAPŘÍMENÁ ZÁDA 2018 ISBN 978-80-906440-9-0)

 

 

 

Metoda Ludmily Mojžíšové

Speciální manuální technika, která vede k následnému odstranění  strukturálních a funkčních změn na pohybovém systému.
Metoda kombinuje reflexně terapeutické metody (myofasciální techniky a měkké techniky, akupresura, masáž reflexních zón, manipulace a mobilizace, korekce chybného postavení hlavy, trupu a končetin).
Ludmila Mojžíšová byla terapeutka, zabývající se bolestmi páteře a léčbou neplodnosti. Svou léčbu zpočátku aplikovala na sportovce v rámci svého působení na Fakultě tělesné výchovy a sportu. Později vyvinula vlastní metodu spočívající ve specifických cvicích, mobilizaci žeber a také uvolňování kostrče přes konečník. Léčila také mnoho žen s bolestmi zad, hlavy a s nepravidelným bolestivým menstruačním cyklem. Řadě pacientek, léčených zprvu pro pohybové potíže, se podařilo otěhotnět, ačkoliv předtím byly dlouze a bezvýsledně léčeny pro neplodnost. Zjištěním, že její terapie napomáhá léčit funkční sterilitu začala spolupracovat s gynekologem prof. Evženem Čechem.
Při terapii využíváme aktivní cvičení dle Mojžíšové, uvolnění bolestivých spoušťových bodů (pánevního dna),mobilizace s pasivními pohyby. Hodnotíme postavení žeber, bederní páteř,SI klouby a stav pánevního dna.

Indikace:

  1. Skolióza
  2. Bolesti zad, v pánevní oblasti, bolesti kostrče
  3. Neschopnost otěhotnět ( fční sterilita)
  4. Neschopnost donosit plod ( infertilita)
  5. Bolestivá menstruace
  6. Dyskomfort při sexu
  7. Močová inkontinence
  8. Interní indikace, obstipace
Propriofoot koncept

Propriofoot jsou 4 plastové destičky různé barvy, tři z nich mají nestabilní plošku. Byly vyvinuty v roce 1998 francouzskými sportovními fyzioterapeuty Jerome Baicry a Loic Paris. Během své praxe zjistili, že je třeba pracovat s chodidlem nejen globálně, ale hlavně segmentálně, tj. zvlášť pracovat s předonožím a zadonožím.
Propriofoot Concept k nám do ČR a SR přivedla a vyučuje PhDr. Ingrid Palaščáková Špringrová, Ph.D. a zároveň je výhradním distributorem těchto cvičebních pomůcek pro ČR a SR. 

Působení propriofoot:
segmentální dynamická práce s chodidlem dokáže plně aktivovat posturální svalstvo nejen dolní končetiny, ale pracuje přeneseně na stabilizačním systému těla jako celku. Nejedná se tedy o izolovanou práci svalů, ale o koordinaci proprioreceptorů, svalstva, vestibulárního aparátu, mozečkového zpracování informace o rovnováze a hlavně také o uvědomělé kooperaci korové části mozku.

Využití propriofoot:

  1. prevence a terapie plochonoží
  2. hallux valgus ( vbočený palec)
  3. zlepšení celkové stability dolních končetin a páteře
  4. zpevnění nestabilních kotníků a kolen
  5. korekce vadného držení těla
  6. zlepšení motoriky
  7. koordinační cvičení na zlepšení kooperace hemisfér
  8. zlepšení koncentrace, polohocitu a pohybocitu zejména u dětí s ADHD 

Cvičení spočívá ve stoji na jedné noze na dvou destičkách propriofoot, kdy máme možnost dávkovat a korigovat intenzitu labilní plošky dle potřeb cvičence. Dále cvičíme rovnováhu např. se zavřenýma očima.
Cvičení lze provádět staticky i dynamicky, ve stoji, v sedu, ve vzporu, v lehu. Sportovci mohou trénovat své obvyklé sportovní pohybové stereotypy - např. výkop (fotbalisti, kickboxeři), odpal ( tenis, squash, hokej ), odhoz ( bowling, míčové hry), doskoky, výpady, atd.

 

Tejpování

Tejpování je fyzioterapeutická metoda, která vyplývá z poznatků kinesiologie. Při této metodě používáme pružné kinesiologické pásky, jimiž můžeme ovlivnit svaly, šlachy, vazy, fascie a lymfatický systém. Kinesiologický tejp je elastická páska, která je schopna se natáhnout a zase smrštit a měl by se svými vlastnostmi co nejvíce podobat lidské kůži. Tejpovací páska by měla být z bavlny, je voděodolná a měla by na kůži vydržet alespoň 3 dny. Tejpovací páska se lepí na čistou, suchou, oholenou a odmaštěnou pokožku. Lepí se vždy na protažený pohybový segment a tím dochází k napínání měkkých tkání a kůže. Po navrácení pohybového segmentu do původní polohy, se smrští i tejp a lze pozorovat jeho zvrásnění. Toto zvrásnění má způsobit nadzvednutí kůže, podkoží, vazivového obalu svalu, což má zvětšit prostor mezi těmito vrstvami a svalem. Zvětšením tohoto prostoru se má docílit snížení tlaku lymfatické a krevní cirkulace, a také docílit řady různých elektrochemických změn a snížení tlaku na receptory – v důsledku toho pacient má pociťovat citelné snížení bolesti.

Tejpování má snižovat otoky, zmírňovat či zcela odstraňovat bolest, podporovat hojení, stabilizovat klouby, podporovat vazy a svaly, řešit lymfedém, akutní jizvy a mnoho dalšího.

Kinesiologickou tejpovací pásku lze aplikovat :

  1. Hlava – lícní nerv
  2. Krk a krční páteř – kývač, trapézový sval, krční svaly, napřimovače krční páteře, bolavý krk a ramena
  3. Ramena – nadhřebenový sval, deltový sval, podhřebenový sval, stabilizace ramenního kloubu
  4. Ruce – zdvhač loaptky, malý prsní sval, velký prsní sval, dvouhlavý sval pažní, trojhlavý sval pažní, syndrom karpálního tunelu, tenisový loket, lymfatický tejp horní končetiny
  5. Záda – široký sval zádový, rombické svaly skupiny zad, čtyřhranný sval bederní, bolest v bederní části páteře a v kříži, bolest křížokyčelního kloubu, vzpřimovač trupu
  6. Břicho – přední pilovitý sval, zevní šikmý sval břišní, bránice, přímý sval břišní, příčný sval břišní
  7. Předloktí – natahovače předloktí, ohýbače předloktí
  8. Kyčle a hýždě – velký sval hýžďový, malý sval hýžďový, hruškovitý sval, svaly v oblasti pánve a bederní páteře
  9. Stehna – velký přitahovač, přímý sval stehenní, přetížení stehenní povázky, třísla (hamstringy), bolest stehna a podkolenní jamky, úpon čtyřhlavého svalu stehenního
  10. Kolena – nestabilita kolene side-to-side, vybočení češky ke straně, bolest stehna a podkolenní jamky, onemocnění úponů čtyřhlavého svalu stehenního
  11. Lýtka – trojhlavý sval lýtkový, sval na přední straně bérce, obrna společného nervu
  12. Chodidla a kotníky – podélné plochonoží, příčné plochonoží a vbočený palec, bolest Achillovy šlachy, lymfatický tejp kotníku, stabilizace kotníku
DNS metoda (dynamická neuromuskulární stabilizace)

Prostřednictvím technik DYNAMICKÉ NEUROMUSKULÁRNÍ STABILIZACE ovlivňujeme funkci svalu v jeho posturálně lokomoční funkci.

 

OBECNÉ PRINCIPY NÁCVIKOVÝCH TECHNIK

1. Při cíleném ovlivňování stabilizační funkce využíváme obecných principů vycházejících z programů zrajících během posturální ontogeneze (globální vzory – ipsilaterální a kontralaterální vzor lokomoce, centrace kloubu a její reflexní vliv na stabilizační funkci, facilitaci pomocí spoušťových zón, opěrné funkce, odpor proti plánované hybnosti atd.).
2. Cvičení začínáme ovlivněním trupové stabilizace, resp. hlubokého stabilizačního systému páteře (HSSP), která je základním předpokladem pro cílenou funkci končetin.
3. Svaly cvičíme ve vývojových posturálně lokomočních řadách. Začlenění svalů do těchto řetězců resp. centrálních biomechanických programů nám umožňuje modulovat automatické zapojení svalu v jeho posturální funkci. 
4. Při volbě cvičení pro ovlivnění (segmentální) stabilizace je třeba respektovat, že zpevnění segmentu není nikdy vázáno pouze na svaly příslušného segmentu, ale vždy je začleněno do globální svalové souhry vycházející z opory.
5. Posturální (zpevňovací) síla  musí vždy odpovídat síle svalů, které pohyb provádějí (fázické hybnosti), tzn., že síla, která pohyb provádí, nesmí být větší, než je síla stabilizujících svalů, jinak  pohyb vychází z náhradního řešení (provádějí jej náhradní silnější svaly). 

Volba cvičení vyplývá z cíle, kterého chceme dosáhnout. Jedním z hlavních cílů je volní kontrola automatické posturální funkce svalů. Edukovanou souhru stabilizačních svalů se postupně snažíme zařadit do běžných denních činností.

Do držení těla se promítá svalové napětí (svalová rovnováha, resp. nerovnováha), uplatňují se centrální řídící mechanismy včetně stavu psychiky, vaziva a anatomických poměrů. Postura také odráží reakce na patologické stavy uvnitř organismu.
Zajímá nás postavení jednotlivých segmentů, rozložení a míra svalového napětí. Za předpokladu fyziologické situace jsou jednotlivé pohybové segmenty vyváženy (centrovány) tak, že je posturální napětí ve svalech (především v povrchových svalech) minimální. Každé nadměrné (ať už celkové nebo lokalizované) svalové napětí má značnou výpovědní hodnotu. Je prakticky nemožné, aby zvýšené klidové posturální napětí nebylo zdrojem nebo následkem obtíží pacienta (včetně interních poruch). Napětí ve svalech během stoje hovoří také o celkových relaxačních schopnostech pacienta. Při vyšetření postury vycházíme ze srovnání s tzv. ideální posturou, kterou odvozujeme z centrálních programů posturální ontogeneze. Abychom mohli definovat ideální posturu, musíme vycházet z biomechanických a neurofyziologických funkcí. Pod biomechanickou funkcí rozumíme charakter zatížení a pod neurofyziologickou funkcí řídící procesy svalů, které umožňují zapojení stabilizační (posturální) funkce svalů (i během pohybu) tak, aby toto zatížení bylo pro kloubní systém optimální. Jejich propojenost je součástí posturálního vývoje. Ideální postura je determinována centrálním programem. Hodnocení postury během statické i lokomoční funkce je proto nutné chápat v ontogenetických souvislostech. Opodstatněním této koncepce je také fakt, že vývoj postury je synchronně spojen s vývojem naší anatomie, dokonce ji do značné míry podmiňuje.

OBECNÉ PRINCIPY NÁCVIKOVÝCH A TERAPEUTICKÝCH TECHNIK

1. Při cíleném ovlivňování stabilizační funkce využíváme obecných principů vycházejících z programů zrajících během posturální ontogeneze (globální vzory – ipsilaterální a kontralaterální vzor lokomoce, centrace kloubu a její reflexní vliv na stabilizační funkci, facilitaci pomocí spoušťových zón, opěrné funkce, odpor proti plánované hybnosti atd.).

2. Cvičení začínáme ovlivněním trupové stabilizace, resp. hlubokého stabilizačního systému páteře (HSSP), která je základním předpokladem pro cílenou funkci končetin.

3. Svaly cvičíme ve vývojových posturálně lokomočních řadách. Začlenění svalů do těchto řetězců resp. centrálních biomechanických programů nám umožňuje modulovat automatické zapojení svalu v jeho posturální funkci. 

4. Při volbě cvičení pro ovlivnění (segmentální) stabilizace je třeba respektovat, že zpevnění segmentu není nikdy vázáno pouze na svaly příslušného segmentu, ale vždy je začleněno do globální svalové souhry vycházející z opory.

5. Posturální (zpevňovací) síla  musí vždy odpovídat síle svalů, které pohyb provádějí (fázické hybnosti), tzn., že síla, která pohyb provádí, nesmí být větší, než je síla stabilizujících svalů, jinak  pohyb vychází z náhradního řešení (provádějí jej náhradní silnější svaly). 

Volba cvičení vyplývá z cíle, kterého chceme dosáhnout. Jedním z hlavních cílů je volní kontrola automatické posturální funkce svalů.  Edukovanou souhru stabilizačních svalů se postupně snažíme zařadit do běžných denních činností.

Asistence pohybu při cvičení

Většina pacientů není v úvodní fázi edukace  schopna zaujmout polohu a provést cvičení bez manuální korekce fyzioterapeuta.  Fyzioterapeut vede pacienta verbálně a manuálně. Upozorňuje ho na chyby a fixací koriguje postavení jednotlivých segmentů, především v opěrné funkci. Opora a segmenty musí být v centrovaném postavení.  Manuálním kontaktem je možné také dávat potřebné odpory lokomočnímu pohybu.

FACILITAČNÍ PRVKY NÁCVIKOVÝCH TECHNIK

Odpor proti plánované hybnosti

Pro zvýraznění aktivity stabilizační funkce můžeme využít odporu proti plánované hybnosti (nákrok, opora) v rámci lokomoční hybnosti. Nákročné a opěrné dolní končetiny mají  u posturálně lokomočních vzorů  přesně vymezenou funkci v rámci globálního vzoru. Jestliže provedeme například odpor proti nákročné funkci nohy (odpor proti dorzální flexi a everzi), tak tím facilitujeme celkovou pohybovou reakci, která je přesně vymezena. Facilitujeme tím posturálně lokomoční aktivitu trupu, horních končetin, ale i oblast orofaciální. Opačně odporem proti plánované hybnosti u horních končetin dosahujeme reakce až na dolních končetinách.  

Stimulace spoušťových zón

K facilitaci posturální reakce svalu můžeme využít také stimulace spoušťových zón podle Vojty. Již nastavená a přesně definovaná poloha (atituda) facilituje globální pohybový vzor. Stimulaci v zónách je třeba provádět tlakem, který má přesně stanovený vektor, tlak nesmí být kontinuální, ale jeho intenzita se musí v průběhu stimulace měnit v rámci dosažené odpovědi. Tlak v zóně nesmí vyvolávat nociceptivní dráždění. 

Centrace opory

Ve vybrané poloze se soustředíme na zajištění a udržení centrované opory (nohy, mediálního epikondylu  apod.), aproximaci (centrovaného postavení kloubu) a tlaku do kloubů opěrných končetin. Touto aferencí dosahujeme výraznější aktivace fyziologického stabilizačního vzoru. V rámci posturálních funkcí platí,  že je-li stabilizační funkce narušena, tj. je-li nerovnováha v agonisticko-antagonistické souhře, promění i způsob opory těla o končetiny. Příkladem nám může být test náklonu. Platí to i opačně, k rovnovážné stabilizační funkci svalů integrující jednotlivé komponenty těla není možné dospět bez centrované opory. Opora je místem tvořícím punctum fixum celé stabilizační souhry. Z opěrných míst vychází vzpřímení a cílený pohyb. Při chybné opoře není možné zajistit napřímení páteře („zaosení“ či „seřízení“, angl. „alignment“), správný dechový stereotyp atd., jinými slovy nedosáhneme svalovou rovnováhu při stabilizaci. Z těchto důvodů se ve vybrané poloze soustředíme na správné centrování opory (nohy, ruky, mediálního epikondylu  apod.). Tím dosahujeme aktivace fyziologického stabilizačního vzoru.  Zvlášť významné je to u nohy, která tvoří základní oporu vzpřímeného držení těla. Opora  nohy směřuje k hlavičce 1. a 5.  metatarsu a hrbolu kosti patní. Palec a prstce se opírají o podložku. Tarzální kosti jsou aktivně zvednuty a vytvářejí příčnou klenbu nohy jako při úchopu nohou. Tuto aktivitu vyvíjí především m. peroneus longus a m. tibialis posterior. Svalové předpětí, opěrné body na chodidle a tvar nožní klenby vytváří aferentní impulsy do CNS, která aktivuje vzpřímené držení těla. Na aktivitu svalstva nohy reaguje bránice i hrudník změnou postavení a dýchání. Pacient se musí naučit vnímat reakce svalů na zapojení svalstva nohy, a to i na vzdálenějších místech. Nácvik stabilizační funkce nohy je důležitou součástí výcviku stabilizačních funkcí a nesmí se opominout.

Centrace kloubu

Jedná se o postavení jednotlivých segmentů, při kterém jsou síly působící na kloub rovnoměrně rozloženy na styčných plochách. Kloubní pouzdro je v tomto postavení napjato minimálně a kloubní vazy jsou uvolněny. V dané poloze kloubu můžeme hovořit o střední neboli neutrální poloze, která umožňuje kloubu ideální statické zatížení. Střední (neutrální) neboli centrované postavení vážeme na celý pohybový rozsah v kloubu během lokomočního pohybu.

Tlak do kloubu

Pro zvýšení efektu posturální reakce využíváme v oblasti opěrných končetin zvýšeného tlaku do kloubu (aproximaci do kloubu). Tlak do kloubu musí být v centrovaném postavení, jinak odpověď vyvolává svalovou nerovnováhu.

Cvičení proti odporu 

Vedle odporu kladenému proti plánované hybnosti se využívá odporů (theraband, činka, medicinbal atd.) proti cílené fázické hybnosti. Těchto odporů využíváme ve fázi, kdy je dosaženo potřebné stabilizační funkce. Odporová cvičení volíme s cílem:

  • - Ovlivnit posturální funkci svalu v uzavřeném kinematickém řetězci (v opěrné funkci). 
  • - Ovlivnit posturální funkci svalu v otevřeném kinematickém řetězci (v nákročné funkci).

/upravený text je citací z knihy Rehabilitace v klinické praxi, autor P.Kolář et al./
www.dns-cz.com
obrázek www.jirikveton.cz

Spiraldynamik

Spiraldynamik je anatomicky odůvodnitelný pohybový a terapeutický koncept. Návod k použití vlastního těla od hlavy až k patě. Umění a věda o lidském pohybu.

ZA VŠÍM HLEDEJ SPIRÁLU

V anatomické struktuře lidského těla – ve tvaru kostí, svalů, v konstrukci kloubů – je ukryta definice jeho smysluplného užívání. To, co příroda využívá v mikrokosmu i makrokosmu, využívá i v konstrukci pohybového systému. Jsou to principy polarity, klenby, vlny, vzpřímení a spirály.

SYSTEMATICKY OD HLAVY AŽ K NOZE

To, že za spirální strukturou ve stavebním plánu člověka vězí logická systematičnost, není žádný nový objev. Experti Spiraldynamik tuto znalost dále rozvádějí a srozumitelně definují pro použití v terapii a učení pohybu.

SPIRÁLNÍ PRINCIP – POHYB MEZI DVĚMA PÓLY

Spirálu můžeme z pohledu geometrie definovat jako objekt, který se točí mezi dvěma póly. Tři rotační osy a tři prostorové osy umožňují plnou volnost a maximální stabilitu. Spirála prochází jako červená nit celým lidským pohybovým systémem a vytváří 3D pohyb.

3D POHYB – DVANÁCT STUPŇŮ VOLNOSTI 

Prostor je trojrozměrný. Stejně jako může míč klouzat podél třech os nebo se kolem nich točit bez toho, aniž by přitom měnil své místo, tak pro lidský pohyb platí to samé. Pohybová inteligence člověka spočívá v tom, že si tělo vybere anatomicky správně z komplexní rozmanitosti pohybu.

zdroj: www.spiraldynamik.cz
obrázek www.beck-physio.de

ANCHOR_TOP_TITLE

Tento web využívá cookies

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Zobrazit podrobnosti

Nastavení cookies

Vaše soukromí je důležité. Můžete si vybrat z nastavení cookies níže. Zobrazit podrobnosti