Léčebné metody

McKenzie metoda Mechanické Diagnostiky a Terapie  je mezinárodně uznávaná metoda vyšetření a léčby bolesti páteře a periferních kloubů, vynalezená novozélandským fyzioterapeutem Robinem McKenziem. Celosvětově je hojně používána již více než 30 let.

MDT terapeuti jsou trénováni pro vyšetření a diagnostiku všech oblastí muskuloskeletálního systému. Hodnocení dle MDT je tedy vhodné u všech problémů páteře, periferních kloubů nebo svalů.

V MDT Vám terapeut nejprve odebere detailní anamnézu, která je zaměřena na chování a výskyt vašich symptomů. Budete požádáni vykonat určité pohyby a setrvat v některých pozicích. Největší rozdíl od ostatních léčebných metod tkví v tom, že budete požádáni vykonat sérii pohybů, nebudete tedy pohyb dělat pouze jednou, ale opakovaně v sérii. Reakce vašich obtíží a změna rozsahu pohybu vzniklá na odpověď opakování pohybů, poskytne terapeutovi informaci o tom, jak může váš problém kategorizovat.

McKenzie metoda je soubor cviků, technik, které podporují regeneraci a zotavení páteře, může také pomoci zmírnit symptomy výhřezu ploténky a problémy zejména s bolestmi při sezení. Při použití této metody si můžete pomoci rychlejším pokrokem léčby kýly ploténky a snížit bolesti v krku a dolní části zad. Terapie je cílená, řeší příčinu, ne důsledek a pomáhá v krátkém čase určit příčinu bolestí.

Terapie je založena na aktivním přístupu pacienta a smyslem terapie je naučit pacienta preventivní opatření, které předcházejí bolesti. McKenzie metoda je jednou z nejvíce vědecky podložených metod v oblasti fyzioterapie v současnosti. Na základě pohybového testu, kineziologického vyšetření a podrobné anamnézy se stanoví diagnóza a určí se, zda je tato terapie vhodná pro pacienta nebo ne.

V rámci terapie pacient cvičí obvykle jen jeden cvik několikrát za den a dodržuje pokyny běžných denních aktivit, které jsou doporučeny pro usnadnění denních činností, např. jak sedět, stát, vstávat, spát, aby se bolestivé příznaky neprovokovali. Terapeut naučí klienta daný cvik, který je zvolen právě proto, aby ovlivnil pacientovy bolesti, co do snížení až úplného odstranění většiny příznaků. Počet jednotlivých terapií závisí na vlastní spolupráci pacienta a stupni postižení.

Po cíleném vyšetření se přistupuje k terapii, jejímž základním smyslem je hledání takového pohybu nebo polohy, která způsobuje úlevu příznaků a vede k takzvanému fenoménu centralizace. Takový pohyb je pak použit i v léčbě pacienta. Důležitá je zejména spolupráce pacienta a jeho ochota poslechnout rady terapeuta. Tento prvek dobré spolupráce je při metodice Robina McKenzie zvlášť důležitý, a proto nespolupracující, nespokojení a motivovaní pacienti nebudou moci nikdy z této metody dostatečně profitovat.
Zejména na začátku je třeba provádět cvičení pod častým dozorem terapeuta, proto je obvykle nutné znovu navštívit fyzioterapeuta už další den. Avšak při dobré spolupráci a nekomplikovaném průběhu se mohou vyřešit i roky trvající obtíže s páteří již během čtyř terapií. I proto je tato metoda považována za jednu z nejefektivnějších způsobů léčení potíží s páteří. Cvičení je třeba provádět minimálně dva měsíce po odeznění bolesti. (www.mckenzieinstitute.org)
 

Prostřednictvím technik DYNAMICKÉ NEUROMUSKULÁRNÍ STABILIZACE ovlivňujeme funkci svalu v jeho posturálně lokomoční funkci.

OBECNÉ PRINCIPY NÁCVIKOVÝCH TECHNIK

1. Při cíleném ovlivňování stabilizační funkce využíváme obecných principů vycházejících z programů zrajících během posturální ontogeneze (globální vzory – ipsilaterální a kontralaterální vzor lokomoce, centrace kloubu a její reflexní vliv na stabilizační funkci, facilitaci pomocí spoušťových zón, opěrné funkce, odpor proti plánované hybnosti atd.).
2. Cvičení začínáme ovlivněním trupové stabilizace, resp. hlubokého stabilizačního systému páteře (HSSP), která je základním předpokladem pro cílenou funkci končetin.
3. Svaly cvičíme ve vývojových posturálně lokomočních řadách. Začlenění svalů do těchto řetězců resp. centrálních biomechanických programů nám umožňuje modulovat automatické zapojení svalu v jeho posturální funkci. 
4. Při volbě cvičení pro ovlivnění (segmentální) stabilizace je třeba respektovat, že zpevnění segmentu není nikdy vázáno pouze na svaly příslušného segmentu, ale vždy je začleněno do globální svalové souhry vycházející z opory.
5. Posturální (zpevňovací) síla  musí vždy odpovídat síle svalů, které pohyb provádějí (fázické hybnosti), tzn., že síla, která pohyb provádí, nesmí být větší, než je síla stabilizujících svalů, jinak  pohyb vychází z náhradního řešení (provádějí jej náhradní silnější svaly). 

Volba cvičení vyplývá z cíle, kterého chceme dosáhnout. Jedním z hlavních cílů je volní kontrola automatické posturální funkce svalů. Edukovanou souhru stabilizačních svalů se postupně snažíme zařadit do běžných denních činností.

Do držení těla se promítá svalové napětí (svalová rovnováha, resp. nerovnováha), uplatňují se centrální řídící mechanismy včetně stavu psychiky, vaziva a anatomických poměrů. Postura také odráží reakce na patologické stavy uvnitř organismu.
Zajímá nás postavení jednotlivých segmentů, rozložení a míra svalového napětí. Za předpokladu fyziologické situace jsou jednotlivé pohybové segmenty vyváženy (centrovány) tak, že je posturální napětí ve svalech (především v povrchových svalech) minimální. Každé nadměrné (ať už celkové nebo lokalizované) svalové napětí má značnou výpovědní hodnotu. Je prakticky nemožné, aby zvýšené klidové posturální napětí nebylo zdrojem nebo následkem obtíží pacienta (včetně interních poruch). Napětí ve svalech během stoje hovoří také o celkových relaxačních schopnostech pacienta. Při vyšetření postury vycházíme ze srovnání s tzv. ideální posturou, kterou odvozujeme z centrálních programů posturální ontogeneze. Abychom mohli definovat ideální posturu, musíme vycházet z biomechanických a neurofyziologických funkcí. Pod biomechanickou funkcí rozumíme charakter zatížení a pod neurofyziologickou funkcí řídící procesy svalů, které umožňují zapojení stabilizační (posturální) funkce svalů (i během pohybu) tak, aby toto zatížení bylo pro kloubní systém optimální. Jejich propojenost je součástí posturálního vývoje. Ideální postura je determinována centrálním programem. Hodnocení postury během statické i lokomoční funkce je proto nutné chápat v ontogenetických souvislostech. Opodstatněním této koncepce je také fakt, že vývoj postury je synchronně spojen s vývojem naší anatomie, dokonce ji do značné míry podmiňuje.

OBECNÉ PRINCIPY NÁCVIKOVÝCH A TERAPEUTICKÝCH TECHNIK

1. Při cíleném ovlivňování stabilizační funkce využíváme obecných principů vycházejících z programů zrajících během posturální ontogeneze (globální vzory – ipsilaterální a kontralaterální vzor lokomoce, centrace kloubu a její reflexní vliv na stabilizační funkci, facilitaci pomocí spoušťových zón, opěrné funkce, odpor proti plánované hybnosti atd.).

2. Cvičení začínáme ovlivněním trupové stabilizace, resp. hlubokého stabilizačního systému páteře (HSSP), která je základním předpokladem pro cílenou funkci končetin.

3. Svaly cvičíme ve vývojových posturálně lokomočních řadách. Začlenění svalů do těchto řetězců resp. centrálních biomechanických programů nám umožňuje modulovat automatické zapojení svalu v jeho posturální funkci. 

4. Při volbě cvičení pro ovlivnění (segmentální) stabilizace je třeba respektovat, že zpevnění segmentu není nikdy vázáno pouze na svaly příslušného segmentu, ale vždy je začleněno do globální svalové souhry vycházející z opory.

5. Posturální (zpevňovací) síla  musí vždy odpovídat síle svalů, které pohyb provádějí (fázické hybnosti), tzn., že síla, která pohyb provádí, nesmí být větší, než je síla stabilizujících svalů, jinak  pohyb vychází z náhradního řešení (provádějí jej náhradní silnější svaly). 

Volba cvičení vyplývá z cíle, kterého chceme dosáhnout. Jedním z hlavních cílů je volní kontrola automatické posturální funkce svalů.  Edukovanou souhru stabilizačních svalů se postupně snažíme zařadit do běžných denních činností.

Asistence pohybu při cvičení

Většina pacientů není v úvodní fázi edukace  schopna zaujmout polohu a provést cvičení bez manuální korekce fyzioterapeuta.  Fyzioterapeut vede pacienta verbálně a manuálně. Upozorňuje ho na chyby a fixací koriguje postavení jednotlivých segmentů, především v opěrné funkci. Opora a segmenty musí být v centrovaném postavení.  Manuálním kontaktem je možné také dávat potřebné odpory lokomočnímu pohybu.

FACILITAČNÍ PRVKY NÁCVIKOVÝCH TECHNIK

Odpor proti plánované hybnosti

Pro zvýraznění aktivity stabilizační funkce můžeme využít odporu proti plánované hybnosti (nákrok, opora) v rámci lokomoční hybnosti. Nákročné a opěrné dolní končetiny mají  u posturálně lokomočních vzorů  přesně vymezenou funkci v rámci globálního vzoru. Jestliže provedeme například odpor proti nákročné funkci nohy (odpor proti dorzální flexi a everzi), tak tím facilitujeme celkovou pohybovou reakci, která je přesně vymezena. Facilitujeme tím posturálně lokomoční aktivitu trupu, horních končetin, ale i oblast orofaciální. Opačně odporem proti plánované hybnosti u horních končetin dosahujeme reakce až na dolních končetinách.  

Stimulace spoušťových zón

K facilitaci posturální reakce svalu můžeme využít také stimulace spoušťových zón podle Vojty. Již nastavená a přesně definovaná poloha (atituda) facilituje globální pohybový vzor. Stimulaci v zónách je třeba provádět tlakem, který má přesně stanovený vektor, tlak nesmí být kontinuální, ale jeho intenzita se musí v průběhu stimulace měnit v rámci dosažené odpovědi. Tlak v zóně nesmí vyvolávat nociceptivní dráždění. 

Centrace opory

Ve vybrané poloze se soustředíme na zajištění a udržení centrované opory (nohy, mediálního epikondylu  apod.), aproximaci (centrovaného postavení kloubu) a tlaku do kloubů opěrných končetin. Touto aferencí dosahujeme výraznější aktivace fyziologického stabilizačního vzoru. V rámci posturálních funkcí platí,  že je-li stabilizační funkce narušena, tj. je-li nerovnováha v agonisticko-antagonistické souhře, promění i způsob opory těla o končetiny. Příkladem nám může být test náklonu. Platí to i opačně, k rovnovážné stabilizační funkci svalů integrující jednotlivé komponenty těla není možné dospět bez centrované opory. Opora je místem tvořícím punctum fixum celé stabilizační souhry. Z opěrných míst vychází vzpřímení a cílený pohyb. Při chybné opoře není možné zajistit napřímení páteře („zaosení“ či „seřízení“, angl. „alignment“), správný dechový stereotyp atd., jinými slovy nedosáhneme svalovou rovnováhu při stabilizaci. Z těchto důvodů se ve vybrané poloze soustředíme na správné centrování opory (nohy, ruky, mediálního epikondylu  apod.). Tím dosahujeme aktivace fyziologického stabilizačního vzoru.  Zvlášť významné je to u nohy, která tvoří základní oporu vzpřímeného držení těla. Opora  nohy směřuje k hlavičce 1. a 5.  metatarsu a hrbolu kosti patní. Palec a prstce se opírají o podložku. Tarzální kosti jsou aktivně zvednuty a vytvářejí příčnou klenbu nohy jako při úchopu nohou. Tuto aktivitu vyvíjí především m. peroneus longus a m. tibialis posterior. Svalové předpětí, opěrné body na chodidle a tvar nožní klenby vytváří aferentní impulsy do CNS, která aktivuje vzpřímené držení těla. Na aktivitu svalstva nohy reaguje bránice i hrudník změnou postavení a dýchání. Pacient se musí naučit vnímat reakce svalů na zapojení svalstva nohy, a to i na vzdálenějších místech. Nácvik stabilizační funkce nohy je důležitou součástí výcviku stabilizačních funkcí a nesmí se opominout.

Centrace kloubu

Jedná se o postavení jednotlivých segmentů, při kterém jsou síly působící na kloub rovnoměrně rozloženy na styčných plochách. Kloubní pouzdro je v tomto postavení napjato minimálně a kloubní vazy jsou uvolněny. V dané poloze kloubu můžeme hovořit o střední neboli neutrální poloze, která umožňuje kloubu ideální statické zatížení. Střední (neutrální) neboli centrované postavení vážeme na celý pohybový rozsah v kloubu během lokomočního pohybu.

Tlak do kloubu

Pro zvýšení efektu posturální reakce využíváme v oblasti opěrných končetin zvýšeného tlaku do kloubu (aproximaci do kloubu). Tlak do kloubu musí být v centrovaném postavení, jinak odpověď vyvolává svalovou nerovnováhu.

Cvičení proti odporu 

Vedle odporu kladenému proti plánované hybnosti se využívá odporů (theraband, činka, medicinbal atd.) proti cílené fázické hybnosti. Těchto odporů využíváme ve fázi, kdy je dosaženo potřebné stabilizační funkce. Odporová cvičení volíme s cílem:

• - Ovlivnit posturální funkci svalu v uzavřeném kinematickém řetězci (v opěrné funkci). 
• - Ovlivnit posturální funkci svalu v otevřeném kinematickém řetězci (v nákročné funkci).

/upravený text je citací z knihy Rehabilitace v klinické praxi, autor P.Kolář et al./
www.dns-cz.com
obrázek www.jirikveton.cz

Spiraldynamik je anatomicky odůvodnitelný pohybový a terapeutický koncept. Návod k použití vlastního těla od hlavy až k patě. Umění a věda o lidském pohybu.

ZA VŠÍM HLEDEJ SPIRÁLU

V anatomické struktuře lidského těla – ve tvaru kostí, svalů, v konstrukci kloubů – je ukryta definice jeho smysluplného užívání. To, co příroda využívá v mikrokosmu i makrokosmu, využívá i v konstrukci pohybového systému. Jsou to principy polarity, klenby, vlny, vzpřímení a spirály.

SYSTEMATICKY OD HLAVY AŽ K NOZE

To, že za spirální strukturou ve stavebním plánu člověka vězí logická systematičnost, není žádný nový objev. Experti Spiraldynamik tuto znalost dále rozvádějí a srozumitelně definují pro použití v terapii a učení pohybu.

SPIRÁLNÍ PRINCIP – POHYB MEZI DVĚMA PÓLY

Spirálu můžeme z pohledu geometrie definovat jako objekt, který se točí mezi dvěma póly. Tři rotační osy a tři prostorové osy umožňují plnou volnost a maximální stabilitu. Spirála prochází jako červená nit celým lidským pohybovým systémem a vytváří 3D pohyb.

3D POHYB – DVANÁCT STUPŇŮ VOLNOSTI 

Prostor je trojrozměrný. Stejně jako může míč klouzat podél třech os nebo se kolem nich točit bez toho, aniž by přitom měnil své místo, tak pro lidský pohyb platí to samé. Pohybová inteligence člověka spočívá v tom, že si tělo vybere anatomicky správně z komplexní rozmanitosti pohybu.

zdroj: www.spiraldynamik.cz
obrázek www.beck-physio.de